Já jsem celý život zvyklá na projevy lásky jen od žen. Mamka a babička se mnou trávily všechen čas, každou chvíli. Mám na ně z dětství milion vzpomínek.
U táty si pamatuju akorát, že jsem s ním jednou byla na rybách. Byl tam jeho kamarád, který mě urazil nějakou "vtipnou" poznámkou ve smyslu, že jsem žena, a proto jsem hloupá. Taťka se tomu zasmál.
Jednou mě vzal na procházku. Jednou, za celé moje dětství.
A to je celé. Ještě si matně vybavuju, že ho jednou mamka poslala, ať si jde se mnou hrát, a tak z donucení přišel. Já jsem si chtěla hrát s panenkama, to ho samozřejmě nebavilo. Tak jsme toho nechali a hrála jsem si sama.
Táta, stejně jako ostatní členové rodiny mužkého rodu, mi nikdy neuměl říct, že mě má rád nebo že je na mě hrdý. A možná proto, že nejsem zvyklá na projevy lásky od něj, připadají mi nepřirozené i od ostatních mužů. Možná umím přijímat lásku jen od žen, protože to je to jediné, co znám.
Komentáře
Okomentovat